Třeboňské seníky

Třeboňské seníky na mokrá luka okolo jihočeské Třeboně odnepaměti patřily, a dodnes jsou fenoménem zdejší krajiny.

Kde se zde vzaly a k čemu sloužily?

Nabízíme vám článek „Pravda o třeboňských senících“, který vyšel v třeboňském zpravodaji v roce 1990; autorkou je D. Dykyjová.

Pravda o třeboňských senících

Když se připravovala Bisferická rezervace Třeboňsko, mezi směrnicemi pro vyhlašování ochrany mezinárodně významných přírodních i kulturních památek tzv. „kulturního dědictví lidstva“ se zdůrazňovala i ochrana a potřeba zachování starých způsobů obhospodařování v krajinách dlouhodobě přežívajících a budovaných místním obyvatelstvem.

Takovou památkou, registrovanou naší památkovou péčí, byly i seníky na Mokrých lukách u Třeboně, dokumentující pečlivou sklizeň sena rolníky, kteří vlastnili zamokřenou půdu i starobylé roubené stavby seníčků. V zamokřené rašelinné půdě i koňský potah s naloženou fůrou devastoval měkkou spodinu trávníků. Proto seno, kosené a sklízené ručně, se dosušovalo na méně podmáčených místech a ukládalo v senících, odkud je hospodáři odváželi až v zimě na zamrzlé půdě, podobně jako z horských seníků, kde na svažitém terénu byla zimní doprava na saních snažší. Druhý důvod využití seníků spočíval v tom, že zemědělci na předměstí měli žalostný nedostatek prostoru a seno převáželi, když se jim doma uvolnilo místo.

Byly proto seníky typickým krajinotvorným prvkem třeboňského extravilanu, zachované v dílech malířů, spisovatelů i skladatelů lidových písní. Majitelé pečlivě opravovali jejich došky, na spodu je podkládali kameny, aby nezapadaly do rašelinné půdy. Tyto poslední roubené stavby na Třeboňsku přežily válku třicetiletou, obě války světové, nedokázaly však přežít 40 let pustošivého komunistického hospodaření, které rolníkům zabralo půdu a seníky nepotřebovalo. Seno, pokud se na rašelinné půdě vůbec někdy sekalo, zůstalo ležet na hrstích a na podzim shnilo. Seníky se rozpadaly a propadaly do třeboňského rašeliniště. Některé byly záměrně demolovány, jiné vyhořely, údajně úderem blesku. Byly však nicméně registrovanou kulturní památkou a místní komise pro životní prostředí se léta marně dožadovalo jejich záchrany.

Z roce 1971 začíná akce „seníky“. Tehdy již ještě bylo napočítáno čtyřiapadesát, ale všechny měly spodní části zcela poškozené hnilobou a střechy na spadnutí. Nakonec bylo vytypováno 25 nejzachova­lejších a počalo se opravovat. Nebylo však odborného projektu ani dohledu odborníků, kteří by zajistili rekonstrukci podle starobylých stavebních praktik. Páni stavitelé si rozebrali zachovalejší roubené kuláče a seníky, umístěné na betonové panely, aby se nepropadaly, stavěly ze špatně opracovaných hranolů, takže vznikaly malé kůlničky, jako dříve sice bez dveří a bez oken, ale bez došek, které nebyly, bez slibovaného šindele, který se nepodařilo zajistit, a zastřešené červenou krytinou, jež do dálky pestře svítí ve svěží zeleni šťovíkových luk.

(Redakčně zkráceno.)

Článek končí povzdechem, kde jsou ty časy, kdy kolem Třeboně vonělo pokosené seno květy, tomkou a mateřídouškou …

Na toto tvrzení reagoval tehdy jeden čtenář osobní zkušeností, že každý hospodář věděl, že na mokrých lukách bylo odjakživa seno kyselé, a že mateřídoušce a tomce se v těchto místech nedařilo.