CD Třeboňští pištci - Aj, růže rozvila se
(s DPH)
Rovinaté Třeboňsko na jihu Čech pokrývaly ve starověku bažiny a močály. Ve středověku lidé začali tuto krajinu pozvolna měnit a upravovat. A dnes najdete v zalesněné krajině na každém kroku důkazy o důmyslném hospodaření člověka s vodou. Není zde nouze o kanály, propusti, řeku, co teče na vrcholku náspu, nebo akvadukty.
Tato kultivace třeboňské krajiny lidskou rukou byla většinou prováděna v úctě ke krajině, která je dnes zákonem chráněná pod označením CHKO Třeboňsko.
Nejdůležitějším úkolem pro naše předky na mokrém Třeboňsku bylo zbavit půdu přebytečné vody a začít ji zúrodňovat. Vykopali tedy takzvanou Strouhu, což byl de facto umělý odvodňovací kanál, který však byl během husitských válek téměř zničen.
Na tento pokus o odvodnění v renesanci navázal Štěpánek Netolický, který vybudoval v letech 1505 - 1518 unikátní Zlatou stoku, což je umělý tok o délce 48 kilometrů. Tento kanál odebírá část vody z řeky Lužnice, protéká si svým korytem, sbírá odvodňovací kanály a potůčky, napájí rybníky třeboňské rybniční soustavy, a poté po necelých padesáti kilometrech vrací vodu do řeky Lužnice.
Každá generace vodohospodářů po Štěpánkovi tento odvodňovací systém vylepšovala a zdokonalovala. Výsledkem je soustava struh a potoků, ve které nechybí ani akvadukty, tedy přemostění vodního toku jiným vodním tokem.
Nejznámější na Třeboňsku je akvadukt u Třeboně, vedoucí nad státní silnicí z Třeboně do Jindřichova Hradce a umožňující průtok Mlýnské stoky. Vede kolem něj naučná stezka Okolo Třeboně, která je hojně využívaná cykloturisty.
Slovo akvadukt vznikl z latinského výrazu aque ductus (vodovod) a označuje umělý vodní most, popř. část vodního kanálu, zajišťujícího přívod vody od vodního zdroje do místa její potřeby či spotřeby. Akvadukty stavěli již ve starém Římě a římské akvadukty dodnes patří mezi světově obdivované stavby.